Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rody Neophema a Neopsephotus

       Pro úplnost. Řád Psittaciformes, čeleď Psittacidae. Oba rody zahrnují celkem sedm druhů, přičemž Neoféma Bourkova je jakousi výjímkou. Svoji postavou, velikostí, způsobem života a jistě i dalšími atributy byla pro taxonomy druhem, jehož zařazení bylo přinejmenším problematické a sporné. Forrschaw ji zařadil do rodu Neophema, naopak Mathews do rodu Neosephotus. Chovatelé asi dají za pravdu spíš Mathesovi, protože s ní mají i chovatelské zkušenosti. Ostatní druhy rodu Neophema se mezi sebou bez problému kříží a jsou schopni zplodit a vychovat plodné křížence. Neoféma Bourkova je k tomuto aktu odolná a nejeví nejmenší tendence, nesnaží si cokoliv začít s druhy tohoto rodu. Tady by se dalo uvažovat i o ještě detailnějším rozdělení a možná vyčlenit dva zástupce s modrou hlavou. Tedy neofému modrohlavou a neofému tyrkysovou. Ty jsou opět trochu odlišné od zbývajících čtyř druhů, které už si jsou podobné nejen zbarvením, ale i způsobem života a především teritorii výskytu, neboť shodně jejich výskyt je směrován do podstatně vlhčích oblastí.

     Biotopy výskytu tvoří především lesy s hustým podrostem. Neofémy se zdržují především na zemi, případně v nevelkých výškách. Nezanedbatelnou součástí jejich potravy jsou travní semena. Odtud pochází i jejich dřívější název.

     Historie pamatuje i vývoj názvů jednotlivých druhů. Starší chovatelé určitě pamatují, že léta byl v našich zeměpisných šířkách používán trojslovný název ( Například papoušek travní modrohlavý). Trochu počeštělý název neoféma se naštěstí vžil do podvědomí chovatelů o trochu víc než souběžný název traváček, který je možno v některých publikacích též zahlédnout, i když dnes už jen sporadicky.

     Neofémy mají stupňovitý ocas, přičemž dva až tři páry ocasních per jsou stejně dlouhé. Na horní části zobáku chybí nápadný zářez. Pohlavní dimorfismus je zřetelný, u naofém modrohlavých a tyrkysových výrazný, neoféma Bourkova ho má dobřé patrný, u ostatních je řekněme rozlišitelný, existují dostatečně velké rozdíly mezi pohlavími, podle nihž je možné bezpečně pohlaví určit, především u dospělých ptáků. Samci bývají robustnější, jejich zbarvení je výraznější a jasnější než u samic, jejich posed je vzpřímenější, a spodní stranu křídel mají tmavší. Bílý pásek na spodní straně křídla bývá jen částečným vodítkem rozlišení pohlaví. Zvláště v chovu mutací se setkáváme se samci s výrazným bílým pruhem ne spodní straně křídla, u některých mutací není možné tento rozlišovací znak použít vůbec.

     Z pohledu chovatelů patří neofémy určitě k nejoblíbenějším papouškům.

 

Neoféma Bourkova

Neopsephotus bourki (Gould 1841)

D - Bourkensittich

GB - Bourkès Parot

F - Perruche de Bourke

E - Perquito Rosado

Taxonomie a rozšíření

     Původní vědecký název Euphema bourkii (Gould 1841), později Neophema bourkii, mezi chovateli běžně názývaná bourek. Vzhledem ke značným rozdílům oproti ostatním neofémám zařazena do rodu Neopsephotus, kde je jediným zástupcem. Vyskytuje se v západní a centrální Jižní Austrálii až po východní Austrálii. Jedná se o monotypický druh i rod.

Popis

     Velikost asi 19 cm, hmotnost kolem 40 g. Samec má horní část těla hnědavou, spodinu růžovou až načervenalou. Boky, čelo a obočí má světle modré, pod okem mívá bělavou skvrnu. Bělavá je rovněž jeho přední část tváře.

     Samička je méně výrazněji zbarvená a chybí ji modrý čelní pásek.

     Mladí ptáci jsou zbarveni podobně jako samička, ale jejich barvy jsou matnější. Plného vybarvení dosahují ve věku 6 – 9 měsíců.

     Mladé samečky lze poměrně brzy určit podle několika modrých per na čele.

Biotop

Žije převážně v suchých akáciových lesích, v nihž je dominantní dřevinou Acacia aneura. Obývá pouště a polopouště a areál jejího výskytu je rozsáhlý.

Potrava v přírodě

Tvoří ji především semena trav a stromů, rostoucích v buši savanách. Jedná se především o akácie a keře rodu Cassia a Bassia (velká olejnatá semena).

Hnízdění

     Především od srpna do prosince, ale hnízdění může být značně variabilní v závislosti na množství dešťových srážek v oblasti výskytu. Hnízdí v dutinách, samice snáší 4 – 6 vajec a jejich inkubační doba je 19 dnů. Mláďata se osamostatňují zhruba ve stáří čtyř týdnů.

Migralita

     Nomadický druh, který se sice na stejném stanovišti vyskytuje i několik let, aby pak odtud náhle zmizel.

Chov v zajetí

Neoféma Bourkova je typickou představitelkou suchého australského vnitrozemí. Je to skromný, tichý a nenáročný pták a v tomto duchu by se daly charakterizovat i jeho nároky na chov.

Neoféma Bourkova není příliě náročná na prostor a lze ji odchovávat jak ve větší kleci, tak v zahradní voliéře. Jednou ze základních podmínek ale je suché prostředí bez průvanu.

Pokud chovatel dodrží alespoň základní pravidla správné výživy a péče, má na dosah úspěšný odchov. Při vhodném prostředí, celkových podmínkách, je ochotna hnízdit v kteroukoliv roční dobu a její péče o potomstvo je vysloveně příkladná. Lze ji úspěšně použít jako chůvy pro odchov ostatních neofém, případně pro odchov podobně velikých papoušků. Velikostní rozdíly mohou způsobit problémy pří dorůstání mláďat, proto raději ji použijeme jako chůvu jen na odchov srovnatelných druhů.

     Neoféma bourkova se podstatně liší od svých příbuzných rodu Neophema jednak zbarvením ale do jisté míry i chováním. I proto se zcela oprávněně zařazena do samostatného rodu Neopsephotus. Jedním z důvodů, který samozřejmě nemohli předpokládat ornitologové v prvopočátcích zkoumání druhů, který až postupně v chovech ověřili chovatelé, je fakt, že neoféma Bourkova nikdy neprojevuje snahu o křížení s druhy Neophema.

     Neoféma Bourkova se podstatně liší od svých příbuzných jednak zbatvením, ale především chováním. Nejmarkantnějším rozdílem je její podvečerní až večerní aktivita, kdy ptáci jsou aktivní do samé tmy.

     Dospívá v prvním roce svého života. V tomto stáří jsou schopni ptáci hnízdit a většinou se tak děje. Na hnízdní buky není příliš vybíravá. Obvykle přijímá nabízenou variantu. Lze jen doporučit buku o základně 15 x 17 cm a výšce 20 - 25 cm. Mláďata mívají obvykle objemnější a vlhčí trus oproti ostatním neofémám, proto je třeba důsledně provádět kontrolu a častější čištění podestýlky. K tomuto účelu doporučuji hrubší a bezprašné piliny, které se mi praxí osvědčily oproti třeba hoblinám.

     Líhnivost zárodků je bezproblémová, v literatuře je často doporučováno vlhčení výstelky nebo prostředí. Podle mého názoru, podpořeného dlouhodobými zkušenostmi, se tento krok jeví jako neopodstatněný, možná by se dalo říci i škodlivý. I při nízké relativní vhkosti ( kolem 35 - 40 %) je líhnivost neovlivněna. Patrně se jedná o genetickou záležitost, ovlivněnou teritoriálním původem. Inkubační doba je 19 dnů, mlaďata opouští budku zhruba v měsíci stáří, následně jsou dokrmována rodiči, především samcem, asi dva až tři týdny. V této době je můžeme odstavit. Kroužkujeme kroužkem a vnitřním průměru 4 mm.

     Krmíme je běžným sortimentem zrnin, směsí pros, čumíz, lesknicí, ovsem, slunečnicí a semencem, Dobře přijímají i různá semena otrav, naklíčená semena a měkké míchanice. S přijímáním zelených částí rostlin (zeleným krmením) někdy vyžadují trpělivost a uvykání a mohlo by se zdát, že to i odmítají, ale alespoň částečný podíl v krmné dávce je potřeba považovat za nutnost ku jejímu prospěchu.

     Neofénu Bourkovu je možné chovat i celoročně ve venkovní voliéře, pokud je chráněná před povětrnostními vlivy. To znamená, že tato voliéra bude alespoň zčásti zastřešená, nejlépe i s boční ochranou proti větru a nejdůležitější ochrana je ochrana proti přílišné vlhkosti.

Neoféma modrohlavá

Neophema splendida (Gould 1841)

 

D - Glanzsittich

GB - Skarlet – chested Parot

F - Perrche splendide

E - Periquito Esplendido

Taxonomie

     Původní vědecký název tohoto druhu byl Euphema splendida, Gould 1841. Neoféma modrohlavá je obyvatelem vnitrozemí jihozápadní a jihovýchodní Austrálie. Jedná se o monotypický druh.

Popis

     Velikost 19 – 22 cm , hmotnost 36 - 45 g. Samec má horní část těla zelenou, modrou hlavu a červenou horní část prsou. Spodina je žlutá, křídelní krovky modré.

     Samička má horní část těla zelenou s olivovým nádechem, hlavu světle modrou, hrdlo a prsa zelené, ostatní část spodiny je zbarvena žlutavě.

     Mladí ptáci se podobají samici, jsou matněji zbarveni. Mladí samci ale bývají výrazněji zbarvení už od mládí, nejvýraznější rozdíl je na spodní straně křídel, kdy mladí samcí mají zbarvení peří černí, někdy s náznakem bílého proužku, mladé samice mají zbarvení peří šedocerné s výraznějším bílým proužkem.

Biotop

Obývá vyprahlá aridní území s travnatými porosty a řídkými lesy, jejichž dominantními dřevinami jsou především Eucalyptus gongylocarpa a Casuarina cristata. Žije též v buši se značně zasolenou půdou. Vyskytuje se jen sporadicky, obvykle jen v párech nebo v malých rodinných skupinách. Pozorování z přírody uvádí, že se vyskytují i v oblastech bez vodních zdrojů, k napajedlům zálétá jen sporadicky. Potřeba pití je u nich minimální.U tohoto druhu byl zaznamenán pozitivní vliv v souvislosti s rozšiřováním zemědělských ploch.

Potrava v přírodě

     Živí se především semeny trav rodu Trioda, ale také dalších rostlin (Newcastelia dixoni, Haloragis odontocarpa a různých druhů akácií).

Hnízdění

     Probíhá od srpna do ledna a je variabilní v závislosti na přírodních vlivech, především na množství dešťových srážek. Hnízdí v dutinách eukalyptů. Není citlivá na výšce umístění dutiny. Bylo pozorováno hnízdění ve výšce kolem 2 m, stejně tak i ve výšce kolem 8 m. Snáší 4 - 6 vajec, nejčastěji odchovává 3 - 4 mláďata. Za příznivých podmínek hnízdí opakovaně. Inkubační doba vajec je 19 dnů, Mláďata opouštějí dutinu kolem jednoho měsíce stáří a už se do ní nevracejí.

Migralita

     Jedná se o částečně stěhovavý druh. Migralitu ale ovlivňují především klimatické podmínky, kdy za dlouhotrvajícího sucha populace hledá příznivější podmínky.

Chov v zajetí

     Obvykle se v chovatelské literatuře udává, že se jedná o druh snadno odchovatelný, který bývá doporučován začátečníkům. Je pravdou, že mnozí autoři ho spíš porovnávají z druhy, kde poznatky o chovu nejsou na odpovídající úrovni nebo s ním nemají patřičné zkušenosti.

     Při dodržení základních zásad, specifických pro pouštní druh, tomu tak i skutečně je.

     Z našeho výběru, tedy z rodu Neophema a Neopsephotus jsou neofémy modrohlavé asi nejcitlivějším a pro chovatele asi nejnáročnějším druhem. Specifikují to především naše klimatické podmínky. Chovatel neofém modrohlavých musí především eliminovat základní rozdíl mezi našimi středoevropským klimatem a pouštními podmínkami jejich domoviny. Je to především diametrální rozdíl vlhkosti prostředí. Nic nemění fakt, že zdejší populace neofémy modrohlavé je téměř domestikovaným druhem, který je u nás odchováván již po mnoho generací. Patrně absence jakýchkoliv plísní v poušti nevytvořila v jejich imunitním systému patřičnou odolnost a stejné krmení a stejné prostředí je pro ně oproti jiným neoféám a přirozeně i oproti jiným chovanců stejné velikosti, jistým hendikepem, který chovatel neofém musí zohlednit, aby s jejím chovem měl odpovídající výsledky.

     Chov a odchov se daří jak v bytových podmínkách, kde prosperují lépe než ostatní, tak i v zahradních voliérách.

     Nevyžadují příliš rozměrných prostor, spokojí se s nevelkou klecí nebo voliérou. Už v kleci o délce 1 m se jim daří poměrně dobře. Optimální délka voliéry je mezi dvěma třemi metry délky.

     Pohlavně dospívají záhy. Dalo by se říci, že vlastně pohlavní dospělost u nich nastává s prvním přepeřením. Je to proměnlivé. Obvykle mezi čtyřmi až šesti měsíci stáří. Je ovšem rozdíl mezi pohlavní dospělostí a skutečnou vyzrálostí jedinců. Pro účely rozmnožování by ptáci měli být alespoň desetiměsíční.

     Samička snáší 4 - 6 vajec, inkubace trvá 19 dnů, ve stáří asi jednoho měsíce mladí opouští budku, rodiče je následně zhruba dva týdny ještě dokrmují. Mnohdy mladí vyžadují pozornost rodičů podstatně déle, ale to ještě neznamená, že by se o sebe nedokázali postarat sami. Ve stáří asi sedmi týdnů, tedy tři týdny po vylétnutí, je možné je bez jakýchkoliv problémů odstavit a zároveň tím umožníme rodičům, kteří znovu zahnízdili, větší klid pro hnízdění a zároveň i částečnou regeneraci sil. Přítomnost prvních mláďat logicky zvyšuje nebezpečí neúspěchu nebo alespoň problému při následném hnízdění. Ještě zmínka k počtu mláďat na jedno hnízdění. Chovatel je schopen toto ragulovat. Během mé skutečně dlouholeté praxe se mi osvědčil počet čtyři. Považuji ho za optimální. Jedno je skoro marnost, málokdy ho rodiče úspěšně vyvedou. Dvě obvykle nedostatečně krmí. Tři už je bezproblémové, pět mláďat už je jisté riziko, šest mladých najednou už bývá nad síly rodičů a hrozí kolaps a celkový neúspěch.

     Jako většina australských papoušků sbírá potravu neoféma modrohlavá především na zemi. I když krmíme na vyvýšeném krmítku, má-li možnost přístupu na zem a zvláště u venkovních voliér, kdy je přírodní podklad, travnatý nebo i pískový podklad, je nutné zaujmout patřičný postoj k nebezpečí napadení střevními parazity. Hlavně škrkavky jsou pro tyto neofémy potencionálním nebezpečím. Lze říci, že je možné tento problém řešit několika způsoby. Buď čekat na příznaky a následně léčit podaním antihelmiratik, plošně pravidelně odčervovat, pravidelně dělat testy trusu, osvědčil se mi mikroskop o zvětšení 250x, následně zasáhnout jen v pozitivních případech, zajistit odpovídající hygienu podlahy voliér nebo spoléhat na štěstí. Ve vnitřních klecích je pravděpodobnost výskytu škrkavek minimální, to jen v případech, že už byli ptáci napadeni přdtím. Patří to bohužel k negativním vlivům venkovních voliér které jsou na přírodním podkladu.

     Ke krmení neofém modrohlavých se zmiňuji ve zvláštní kapitole, stejně tak k b budkám a voliérám. Tak snad jen ke kroužkování. Optimální jsou kroužky o průměru 3,8 mm, ty na trhu nejsou, takže většina chovatelů kroužkuje kroužky o průměru 4 mm. Jistou nevýhodou je, že kroužek o tomto průměru jde navléknout i dospělému jedinci, protože neofémy mají poměrně malý kloub, takže kroužek této velikosti nebývá zárukou stáří jedince a chovatel při nákupu dospělce by měl využít zkušeností při určování stáří.

 

Neoféma tyrkysová

Neophema pulchela (Schaw, 1792)

D - Schönsittich

GB - Tuquoise Parrot

F - Perucht turquoisine

E - Periquito Turquesa

 

Taxonomie a rozšíření

     Původní vědecký název Psittacus pulchellus Schaw, 1792. Vyskytuje se v jihovýchodním Queeslandu až po sever Victorie Jedná se o monotypický druh.

 

Popis

     Velikost 19 - 22 cm, hmotnost 37 – 45 g.

     Sameček je zelený, spodinu má zbarvenou žlutě až žlutooranžově, tváře a křídelní krovky modré. Na ramenou má červenou skvrnu.

     Samičce chybí červená skvrna na ramenou, modré zbarvení na hlavě je matnější a méně rozšířené.

     Mladí ptáci se podobají samicím, někteří samečci mají na ramenou několik červených per. Samičky mají spodní část křídel šedou, většinou s bílými skvrnkami. Zbarvení dospělých dosahují mladí ptáci ve stáří 5 – 7 měsíců.

 

Biotop

      Neoféma tyrkysová žije v lesích a zalesněných krajinách, v blízkosti pastvin, na vřesovištích a stromech, rostoucích v blízkosti farem a zemědělských usedlostí. V estátě Viktoria je tento druh vázán především na eukalypty druhu E. albens, rostoucí na skalnatých návrších i ve velkých bažinatých roklích.

Potrava v přírodě

     Potravu tvoří především semena, květy trav, bylin, keřů a stromů ( například Stellaria media, leucopodon microphylus, Briza minor, hybertia stricta, Dillwinya retorta, Cyrthamus latanus a jiné). S oblibou přijímá květy Grewillea alpina, na rašeliništích výtrusy různých mechů, rostoucích na vlhkých skalách, okolo silnic například čirok.

Hnízdění

     Hnízdí obvykle od srpna do prosince, v některých oblastech až v dubnu a květnu. Hnízdí především v dutinách stromů, ale také v padlých stromech a jejich pahýlech. Hnízda je možné najít v trouchnivějících kůlech oplocení farem.

     Samička snáší 4 - 6 vajec, inkubace trvá 19 dnů. Asi po 28 - 30 dnech mláďata opouštějí hnízdo.

Migralita

     Převážně stálý druh, který pouze v některých lokalitách výskytu se stěhuje při nedostatku potravy většinou však do nedalekých míst. Stěhovavost tohoto druhu nelze považovat za pravidelnou.

     Zajímavostí u tohoto druhu je, že v letech 1880 - 1920 byla neoféma tyrkysová na pokraji vyhubení, což bylo způsobeno pravděpodobně mohutným kácením lesů a přeměnou v pastviny. Ovce, hovězí dobytek a také králíci spásali velkou část její přirozené potravy. Situaci zkomplikovala také velká sucha v r. 1902. V třicátých letech 20. století došlo ale k obnovení populace a v dnešní době je ve většině lokalit běžným druhem.

Chov v zajetí

     Především v prvopočátcích chovu byla považována za obtížně chovatelný druh, což dokládá starší literatura. Existují zmínky o střevních komplikacích. V současnosti ji lze zařadit mezi snadno a četně odchovávané ptáky.

     Do Evropy byla dovezena patrně v roce 1850 do zoologické zahrady do Londýna. Ještě kolem roku 1905 byla dovážena z volné přírody. Později se stala na našem kontinentu velmi vzácnou a cenově náročnou. Její rozšíření u nás můžeme datovat po roce 1960.

     Neofému tyrkysovou můžeme s úspěchem chovat v přiměřeně prostorných klecích v bytových podmínkách, ale samozřejmě také ve venkovních voliérách, kde je její chov ideální. Velmi dobře snáší dokonce naše zimní klimatické podmínky a při zajištění voliér proti nepřízni povětrnostních podmínek je vděčným chovancem. Ve srovnání s neofémou modrohlavou je rozhodně odolnější a méně náročná. Na tomto místě je vhodné poukázat, že má oproti neofémě modrohlavé vyšší nároky na vlhkost prostředí a její chov ve vnitřních voliérách je daleko náročnější.

     Pokud sestavujeme chovné páry, je vhodné učinit tak již na podzim, aby měli partneři dostatek času ne vzájemný soulad, chovatel tak má také více času na pozorování a případný zásah. Při nesouladu páru se zvláště u tohoto druhu projevuje agresivita samců a zásah je nezbytný. Zkušený chovatel tyto projevy rozpozná po několika hodinách po vpuštění, méně zkušené je vhodné na tyto projevy upozornit. Zvláště při chovu mutací je mnohdy žádoucí jednotlivé ptáky různě přepárovat, aby byla využita náležitá vloha v cíleně zaměřeném chovu ne vždy trefíme do vzájemných sympatií. Opatrnost je na místě i v případě zimování chovných párů odděleně nebo i v hejnu ve větší proletové voliéře. I zde mohou být narušeny monogamní vazby.

     Neoféma tyrkysová hnízdí v podstatě v kteroukoliv roční dobu. Při vytvoření světelných a teplotních podmínek je možný odchov i během zimních měsíců. Samičky snáší obvykle 4 - 6 vajec, inkubace je 19 dnů, doba krmení mláďat asi jeden měsíc.

     V literatuře často najdeme údaje, kdy autoři udávají jistou toleranci inkubační doby. Mnohdy v rozmezí několika dnů. Takže údaje 18 - 22 nejsou výjimkou. Nutno podotnout, že nejpravděpodobnějším vysvětlení těchto údajů je chyba ve stanovení počátku inkubace. Nelze za začátek sezení považovat dobu, kdy se samice trvale zdržuje v budce, ale skutečný začátek zahřívání vajíček. Jinak zle připustit určitou toleranci v délce vývoje v závislosti na vnějších teplotních podmínkách. Tyto rozdíly ale nepřesahují 12 hodin. Prodloužení inkubace může způsobit defektní sezení samice. Líhnutí se může opozdit i o 24 hodin. Embrya mají poměrně velkou odolnost na částečné podchlazení a dokážou přežít i podchlazení v trvání mnoha hodin a tím se inkubační doba může prodloužit. Za zmínku stojí případ z vlastní praxe, kdy jsem při kontrole zjistil úhyn samice. Dle její posmrtné ztuhlosti se dalo soudit, že je mrtvá možná i 24 hodin. Podložená vejce jiné hnízdící samici se nakonec úspěšně vylíhla, ale právě s tím 24 hodinovým zpožděním.

     Jednoduchým prosvícením vajec můžeme velice přesně určit počátek inkubace. Zkušený chovatel - pozorovatel dokáže zaznamenat počátek inkubace už po 24 hodinách. To už při prosvícení je pozorovatelný prokrvený žloutek, po 48 hodinách vývoje lze pozorovat síť krevních vlásečnic. Po třech dnech, tedy po 72 hodinách už je zřetelný počátek vývoje srdce, tedy jakýsi pavouček, drobná červená uzlinka a z ní vystupující hlavní tepny. V následujících dnech už je možné identifikovat změnu barvy skořápky a na první pohled do budky je patrná oplozenost.

Dobu, po kterou se mláďata zdržují v budce už ovlivňuje více faktorů. Vedle genetických předpokladů rodičů to je samozřejmě způsob a kvalita krmení, jednak krmení ptáků chovatelem, a také krmení mláďat jejími rodiči, dále světelná délka dne, vnější teplota. Doba vývoje mláďat do vylétnutí už tedy jistou toleranci už má.

    K budkám se vyjadřuji ve zvláštní kapitole, jen poznámka k budkám ležatého typu. Zkušenosti s takovým provedením mám u neofém tyrkysových negativní. Mláďata mi z těchto budek vylétávala předčasně, ještě nevyvinutá a málo letuschopná. Opatření v podobě stojatých budek o výšce asi 30cm (základna 15 x17 cm) vedlo k nápravě a tedy považuji takový typ budek pro neofémy tyrkysové za vhodnější.

     Po vylétnutí rodiče mladé ještě nějaký čas dokrmují. Je možné pozorovat dokrmování i měsíc po vylétnutí. Je vhodné ponechat odchov u rodičů alespoň tři týdny. V praxi je možné termín odstavení stanovit v souladu s termínem líhnutí následné snůšky, kdy už je jistota samostatnosti mláďat a zároveň tím umožníme klid a optimální podmínky pro zdárný průběh následujícího odchovu.

     Kroužkujeme kroužkem o vnitřním průměru 4 mm. Kdyby bylo na trhu širší spektrum rozměrů kroužků, bylo by vhodnější použít kroužek o vnitřním průměru 3,8 mm.

 

Neoféma Ozdobná

Neophema lelegans ( Gould, 1837)

 

D - Schmucksittich

GB - Elegant Partit

F - Perruche elegante

E - Periquito Elegante

 

Taxonomie a rozšíření

Původní vědecký název druhu byl Nanodes elegans Gould, 1837. vyskytuje se v jihozápadní Austrálii a na ostrově Kangaroo, Klokaní ostrov (anglicky Kangaroo Island) je po Tasmánii a Melvillově ostrově třetím největším ostrovem Austrálie. Od mysu Cape Jervis na pobřeží Jižní Austrálie je vzdálen přibližně 13 km. Je přibližně 145 km dlouhý a místy 60 km široký. Po obvodu má 450 km malebného a divokého pobřeží. Ostrov je vzdálen 120 km vzdušnou čarou od Adelaide a je vyhlášeným rekreačním rájem, hlavně pro milovníky přírody. Neoféma ozdobná je monotypickým druhem .

Popis

     Velikost 22 - 24 cm, hmotnost v rozmezí 45 - 51 g.

     Sameček je olivově zelený, spodinu má žlutavou až zelenožlutou, uprostřed břicha má oranžově červenou skvrnu. Na čele má patrný tmavomodrý pásek., který je světle lemován. Spodní krovky křídelní má černé. Samička má spodinu zelenější, pásek na čele většinou užší a také lemování je velice úzké. Spodní křídelní krovky má šedočerné, oranžová skvrna na břiše se u ní vyskytuje vzácně. Hlavu má samice menší a užší, zobák užší světlejší. Mladí ptíci mají zelenější zbarvení a pásek na čele nabývá příliš výrazný. Vybarvují se ve věku 6 - 8 měsíců.

 

Biotop

     Pobřežní písečné duny, lesnaté a křovinaté oblasti, eukalyptové lesy, nízké akáciové porosty a artiplexový buš.

Potrava v přírodě

     Semena jetele, trav rodu Paspalum, Lomarda, a halofytních rostlin, rostoucích na zasolených půdách.

Hnízdění

     Probíhá od srpna do listopadu. Hnízda buduje v dutinách kmenů a hlavních větví stromů, především eukalyptů.

     Snůška obsahuje 4 - 6 vajíček, inkubace trvá 19 dnů, přibližně po 30 dnech mláďata vyletují z hnízda.

Migralita

     Částečně stěhovavý druh, spíše se však jedná o ojedinělé přelety v okrajových částech výskytu. Existuje jen málo dokladů o její stěhovavosti. Z ostrova Kangaroo se v listopadu až dubnu stěhují na pevninu.

Chov v zajetí

     Už název této neofémy naznačuje, že se jedná o velice elegantního papouška., který je navíc svými vlastnostmi předurčen pro chovatele. Přes všechny výhody ale není chovaná tak často jako neofémy modrohlavá, tyrkysová i Bourkova. Pokud by se dal charakterizovat vývoj zájmu o tuto neofému, tak by se dalo říci, že je intenzivní shánění, když z trhu zmizí, v okamžiku trochu slušné nabídky zájem výrazně poklesne.

     Samotný chov a odchov obvykle nečiní potíže. Poměrně spolehlivě hnízdí a dobře odchovává svá mláďata. Je odolná vůči středoevropskému klimatu i v zimních měsících a lze ji bez obav chovat v celoroční zahradní voliéře. Určité zajištění proti povětrnostním podmínkám je ovšem samozřejmostí. Ve srovnání s ostatními neofémami, mám na mysli modrohlavou, tyrkysovu a Bourkovu, které jsou u nás nejčastěji chovány, lze říci, že chov v zahradní voliéře je u ní vhodnější a dosahuje se u něj příznivějších výsledků. Choval jsem neofémy ozdobné spoustu let, především jejich lutino mutaci, chov ve vnitřních klecích nebo voliérách bych nedoporučil. Výsledky odchovu se diametrálně lišily. Neoféma ozdobná vyžaduje vyšší relativní vlhkost prostředí, kterou obvykle v bytových podmínkách nejsme schopni zajistit. Samozřejmě to pramení z biotopu výskytu a ani generace, odchované v Evropě nedokázaly genetické předpoklady a potřeby u současné populace pozměnit. Nebudu se rozsáhle věnovat chovu v zajetí u neofém skalních, oranžovobřichých ani modrokřídlých, ale teritoriem výskytu tyto neofémy zákonitě budou mít podobné nároky jako neoféma ozdobná a je jen ku prospěchu věci, když si chovatel uvědomí, odkud jeho chovanec pochází, v jakých ve své domovině žil podmínkách.

     Je to klidný pták, podstatně méně temperamentní než neofémy tyrkysové nebo modrohlavé, proto vyžaduje větší prostor, který napomůže jejím biologickým potřebám. V malém prostoru je obtížné udržet v rozumné míře její sklony k tloustnutí.

Částečnou nevýhodou této neofémy je její nevýrazný pohlavní dimorfismus, zkušenému chovateli nečíní obvykle problémy, ale pro méně zkušené může nastat problém s určením pohlaví. Někdy bývají rozdíly mezi jednotlivým pohlavím tak minimální, že nezbývá než se soustředit na chování ptáků a důvěřovat vlastnímu chovatelskému citu.

     Při výběru hnízdní dutiny dává obvykle tato neoféma přednost budkám spíše stojatého typu. Podobně jako u ostatních druhů postačí rozměry 15 x 17 x 25 - 30 cm. Jako výstelku budky bych doporučil hrubší piliny.

     Neofémy ozdobné snáší obvykle 4 - 6 vajec, musím podotknout, že v mém chovu byla nejčastější snůška 6 vajec, inkubace je 19 dnů a standardní délka pobytu mláďat v budce se také neliší od ostatních neofém. Tedy zhruba jeden měsíc.

Pro mláďata je nesmírně důležitá doba pobytu s rodiči po vylétnutí, proto není vhodné situaci uspěchat, s odstavené není třeba spěchat, jen v případě následného hnízdění je vhodné odstavit mladé s počátkem líhnutí následné snůšky.

     Kroužkujeme jako ostatní neofémy kroužkem o vnitřním průměru 4 mm (mezi desátým a čtrnáctým dnem věku).

     Krmíme je jako ostatní neofémy, přičemž je nutné zohlednit jejich fyzickou zátěž. Pokud je chováme v celoročních voliérách, můžeme si dovolit větší podíl olejnatých semen. Základem jsou různé druhy pros, čumíz, oves, slunečnice semenec. V době hrmení mláďat by neměla chybět měkká míchanice.

 

Neoféma modrokřídlá

 

Neophema chrasostoma ( Kuhl, 1820)

D - Feinsittich

GB - Blue - vinged Parrot

F - Perruche à bouche ďor

E - Periquito Crisóstomo

 

Taxonomie a rozšíření

     Původní vědecký název tohoto druhu byl Psttacus chrysostomus Kuhl, 1820. Vyskytuje se v jihovýchodní Austrálii a na Tasmánii. Je to monotypický druh.

Popis

     Velikost 22 - 24 cm, hmotnost v rozmezí 44 - 61 g.

     Sameček je zelený, na čele má modrý pásek se světlejším lemováním. Křídelní krovky má tmavě modré, ruční letky černé. Hrdlo a horní část prsou má zbarveny zelenožlutě, břicho žluté s oranžovou skvrnou. Ocas je shora modravý, zespodu žlutý.

     Samička je celkově menší, má čelní pásek užší a menší hlavu.. Spodinu má matněji zbarvenou a oranžová skvrna v ní zcela chybí.Ruční letky má šedočerné.

     Mladí ptáci mají čelní pásek pouze lehce naznačen, jejich zbarvení je matnější než u rodičů, v křídlech s větším podílem modrého zbarvení. úplného vybarvení dosahují ve věku 7 - 9 měsíců.

Biotop

     Žije v eukalyptových lesích, v blízkosti pastvin a zalétá také do ovocných sadů. V zimním období také v akáciových porostech. Obývá rovněž aridní buš, žije i v horských vřesovištích a nížinných rašelinových bažinách, ale také v písečných dunách na pobřeží.

Potrava v přírodě

     Základem potravy jsou semena trav, především Danthonia semibarbata, Danthonia semiannularis, Aira caryophyla a masožravých rostlin Drosera peltata. Ze semen bylin vyhledávají především z druhů Cryptostemma calendulacelum, Stenophetalum lineáre, Helipterum jeseni, Helipterum pygmaeum V sadech konzumují především švestky, ale i další druhy ovoce.

Hnízdění

     Probíhá od října do ledna. Hnízda buduje v dutinách vysokých eukalyptů, ale i v dutinách padlých stromů, někdy i v kůlech farmářských oplocení. Snáší obvykle 4 – 6 vajec, inkubace je 19 dnů, mladí ptáci opouštějí dutinu zhruba ve třiceti dnech.

Migralita

     Tento druh je považován za stěhovavý, ale není to seriózně doloženo. Je jisté, že ptáci z Tasmánie se v zimním období stěhují přes Bassův průliv na kontinent a mnohdy se usadí áž v severních oblastech výskytu.

Chov v zajetí

     Méně zkušený chovatel asi snadno zamění tuto neofému s její příbuznou neofémou ozdobnou. Podobnost je značná a pokud se nenecháme zmást některými fotkami na webech, kdy jsou velmi zřejmé rozdíly a zapátráme i na fotky z přírody, zjistíme, že zdůrazňované rozdíly jsou spíš vyšlechtění ptáci, kteří se zase nepodobají ptákům z přírody.

     Sedmdesátých letech minulého století byla tato neoféma u nás sice sporadicky, nicméně chována. Krize z počátku osmdesátých let ji rozmělnila mezi neofémy ozdobné. Jednoduše. Nebylo ji s čím párovat, proto byl pár doplněn neofémou ozdobnou. Údaje o neplodnosti kříženců jsou asi jen předpokladem některých autorů. Nemyslím, že podobný postup se neudál i v ostatních zemích. Proto se nabízí určitá skepse, jestli je na našem kontinentu možné vůbec hovořit o neofémě modrokřídlé. Ptáci, kteří se nabízí jako neoféma modrokřídlá jsou spíš pečlivým výběrem selektování s upřednostněním znaků. Jestliže má pták širší modrou křídelní skvrnu, ocas shora namodralý, kolem čelní uzdičky žluté zbarvení, je považován za neofému modrokřídlou. Ostatně nabízí se otázka, jestli je neoféma modrokřídlá v přírodě samostatným druhem nebo jen podruhem. V minulosti byly podobné tendence u rodu Platycercus. Ale to je nad rámec chovatelské publikace, spíš pro taxonomy.

     Neoféma modrokřídlá je odolným druhem a dobře snáší naše klimatické podmínky. Lze ji bez problémů chovat v celoročních voliérách a bez problémů snáší naši zimu. Spolehlivě hnízdí a relativně dobře odchovává svoje mláďata. Podobně jako její příbuzní je náchylná na tloustnutí a krmení je nutné přizpůsobit podmínkám. V praxi to znamená, že je na místě opatrnost s předkládáním olejnatých semena krmnou dávku volit spíš dietním způsobem. Vzájemná vazba, kterou utváří velikost voliéry, roční období a tím i teplota, jestli ptáci hnízdí, období přepeřování, vyspívání mláďat, to jsou faktory, kde musíme volit k tomu přizpůsobenou skladbu krmení.

     Zkušenosti chovatelů naznačují, že dává přednost budkám spíš stojatého typu, lze doporučit velikost asi 15 x 17cm základnu a výšku asi 30 cm.

     Také ostatní parametry chovu jsou podobné ostatním neofémám. Mláďata kroužkujeme kroužkem o vnitřním průměru 4 mm.

 

Neoféma skalní

Neophema petrphila (Gould, 1841)

D - Kippensittich

GB - Rock Partit

F - Perucht des rocheta

E - Periquito Roquero

 

Taxonomie a rozšíření

     Původní vědecký název druhu byl Euphema petrophila Gould, 1841. Žije na pobřežním pásu západní a jižní Austrálie a přilehlých ostrovech. Existují popisy dvou suspécií Neophema petrophila petrophila (Gould, 1841), obývající pobřeží a ostrovy státu Západní Austrálie a Neophema petrophila zietzi (Methews, 1912), která se měla vyskytovat na pobřeží a ostrovech státu Jižní Austrálie. V současné době je rozlišení neprůkazné (Hoyo et al., 1997). Je to monotypický druh. Patrná je absence na pobřeží Velké australské zátoky, kde zřejmě nenachází dostatek hnízdišť a je navíc ohrožována zdejšími predátory.

Popis

     Velikost 22cm, hmotnost v rozmezí 47 - 55g.

     Sameček je olivově zelený, na čele má modrý pásek se světlejším lemováním. Břicho a kostřec má zbarven zelenožlutě, na břiše mívá červenooranžovou skvrnu. Ta však nebývá u tohoto druhu pravidlem. Uzdičku a okolí oka má světle modré, letky z vnitřní strany černé, vnější stranu per modravou. Vrchní strana ocasních per s modrým nádechem.

     Samička je zbarvena stejně jako samec. Je ale obvykle drobnější postavy a má méně modré barvy na čele.

     Mladí ptáci jsou matnějšího zbarvení a čelní pásek u nich bývá jen v náznaku. Vybarvují ve stáří 6 - 8 měsíců.

     V podstatě zbarvení neofémy skalní je podobné zbarvení neofémy ozdobné, dospělí ptáci jsou ale tmavší, olivově zelená má šedočerný nádech. Mladí ptáci se ale příliš neliší, je možné je snadno zaměnit.

Biotop

     Pobřežní písečné duny, mangrovové porosty a nížiny se zasolenou půdou. Artiplexový křovinatý buš a lesy s dominancí dřevin rodu Casuarina. Žije také v pásu skalisek, táhnoucích se oři pobřeží. Obvykle žije v párech. Jen ojediněle je možné je spatřit v málo početných skupinách. Prameny uvádí, že nejčastěji se tak děje v období těsně před hnízděním.

Potrava v přírodě

     Především semena trav, semena a plody keřů a stromů a halofytních rostlin, především Carpobrutus acquilaterus, C. crystalinum, Lepidum fosiliím, Correa reflexa, Artiplex, Phagodia, Arthrocnemum arbuscula a zavlečené Arctotheca nivea. Navštěvují také zemědělské usedlosti, kde sbírají zrní obilovin a ovoce.

Hnízdění

     Hnízdní období připadá na srpen až prosinec, někdy i leden a únor. Svá hnízda budují ve skalních průrvách a rozsedlinách, pod skalními převisy, byla pozorována hnízdění i v opuštěných hnízdech jiných pobřežních druhů ptactva. Pokud se na pobřeží vyskytují duté kmeny, využívají i tyto dutiny. Snůška čítá obvykle 3 - 5 vajec, inkubace je 19 dnů, mladí setrvávají v hnízdu asi 30 dnů.

Migralita

     Stálý druh, migrující pouze mezi jednotlivými ostrůvky a pobřežními oblastmi. Do vnitrozemí nezalétá. Na ostrove Kangaroo se zdržuje pouze od ledna do května.

Chov v zajetí

     Neoféma skalní patří ve voliérách chovatelů spíš k raritám. U nás pravděpodobně nebyla chována vůbec, podle dostupných informací není ani v ostatní Evropě v chovech. Tento údaj je třeba brát s rezervou, pravděpodobnost ojedinělých exemplářů samozřejmě je možná.

     V době, kdy byl její dovoz možný asi nebyla pro chovatele atraktivní, proto z typologicky podobných neofém (skalní, modrokřídlá, ozdobná) se částečně uplatnila jen neoféma ozdobná, která přece jen chovatele alespoň částečně zaujala. Neogénu oranžovobřichou musíme z této polemiky vyloučit pro její vzácnost. Protože je ve své domovině poměrně hojná, těžko hledat jiné vysvětlení. I v samotné Austrálii je relativně levná přesto chovaná sporadicky.

     Zkušenosti z chovu v zajetí jsou přinejmenším kusé a ojedinělé. J. Cvrček se v časopisu Nová exota zmiňuje o zkušenostech z jejího chovu australského chovatele Bruce Wattse, kterému se odchov daří. Informací nutno vypíchnout některá fakta. Jednak pozitivním je, že ochotně přijímá hnízdní budky. Watts uvádí, že používá jako výstelku hrubou drť, která má simulovat materiál přirozených hnízdišť. Neuvádí sice, jestli je to drť dřevitá nebo z nějakého kameniva, nicméně uvádí, že mu jeho neofémy vynášely piliny a hobliny ven z budky. Nutno podotknout, že neofémy v evropských chovech něco podobného občas také dělají, jedná se ovšem spíš o nahodilé případy. Dalším důležitým faktem z tohoto článku je jeho způsob krmení, kde především klade velký důraz na opatrnost s překrmováním, obezřetnost s krmením olejnatých semen, především slunečnice, kterou podává jen v naklíčeném stavu v období hnízdění. Neofémy skalní považuje za ptáky ), kteří jsou obzvláště citliví k nadváze, lidově řečeno k tloustnutí. To právě zdůrazňuje jako největší příčinu případného nezájmu o rozmnožování v zajetí.

     Pokud konfrontujeme zkušenost Bruce Watte se zkušenostmi z chovu neofémy ozdobné, případně modrokřídlé, docházíme k podobným závěrům, kdy největším problémem jsou také jejich sklony k obezitě, která vede až k případné sterilitě samců. Takže největším problémem je její absolutní nedostupnost pro našeho chovatele.

 

Neoféma oranžovobřichá

Neophema chrasogaster (Latham, 1790)

D - Goldbauchsittich

GB - Orange - bellied Partot

F - Peruche à ventre oranže

E - Periquito Ventrinaranja

Taxonomie a rozšíření

     Původní vědecký název Psittacus chrysogaster (Latham ,1790). Žje v pobřežních oblastech jihovýchodu Jižní Austrálie, Jížní Victorie a Tasmánie.V letech 1880 – 1907 byla pravidelně pozorována v okolí Sydney (Nový Jižní Wales), kde i pravidelně hnízdila.

     V minulosti se druh členil na dvě subspecie – chrysogaster (Latham ,1790), žijící na Tasmánii a přilehlých ostrovech a mab (Mathews, 1912), žijící na pobřeží států Viktorie a Jižní Austrálie. Dnes je rod monotypický, právě kvůli své pravidelné migraci.

     Asi nejvzácnější druh papouška, který dosud přežívá ve volné přírodě. Podle průběžných sčítání tvoří divokou populaci už jen 36 jedinců, kteří hnízdí na jediném místě v národním parku Melaleuca na jihoaustralském ostrovu Tasmánie. Odtud každou zimu přelétávají na jihovýchodní pobřeží Austrálie. V zajetí žije asi 200 dalších neofém oranžovobřichých, drtivá většina v chovných zařízeních v Austrálii a Tasmánii, kde je vědci chtějí postupně rozmnožit a vypouštět zpět do volné přírody.

Popis

     Samec má temeno, záhlaví, záda, kostřec a křídla jasně trávově zelené. Pásek na čele sytě světle modrý, horní okraj pásku ještě světlejší. Zelená barva na vrchu těla plynule přechází přes bledě zelenou barvu na stranách hlavy k žlutozelené barvě hrdla, prsou a boků. Mezi nohama a v okolí kloaky jasná a sytá oranžová skvrna sahající mnohdy až na břicho. U samečků je červená břišní skvrna větší než u samiček, které mají také užší modrý pásek na čele a celkově jsou zbarveny matněji. Oko má černé, zobák leskle tmavý, běhák tmavě šedý. Dorůstá délky 22 cm a hmotnosti do 50 g.

     Stehna, spodní krovky ocasní a spodní ocas jasně žluté. Ohbí křídel a střední krovky křídelní bledě modré, horní ruční letky a vnější prapory spodních ručních letek ultramarínově modré. Ocas modrozelený, krajní ocasní péra modrá se žlutými vnitřními lemy a zakončením. Světlý pásek na spodu křídel chybí. Zobák šedočerný, duhovka tmavě hnědá, nohy šedé.

     Samička je zbarvena matněji, pásek na čele má užší.

     Mladí ptáci se vybarvují ve stáří 7 – 9 měsíců, po vybarvení je rozlišení pohlaví spolehlivěji.

Biotop

     V době hnízdění dávají přednost lokalitám blízko potoků a lagun. Žije v místechporostlých ostřicí, jejímiž chomáči také vystýlají hnízda. Ptáci zalétají i na vřesoviště, jejichž dominantní rostlinou je Mesomaleana sphaerocephala. V zimě se zdržuje v bažinatých oblastech, ale také v písčitých dunách. V obdobích nedostatku potravy se objevují v otevřených krajinách poblíž pastvin, stájí, dokonce i na golfových hřištích.

Potrava v přírodě

     Na začátku léta konzumují především semena trav ostřic Lepydorodia tasmanica a Restio complanatus, dále pak semena Boronia citriodora, B. parviflora a dalších druhů. S oblibou pojídají také bobule keřů r. Comprosma. Občas konzumují také nejrůznější plevele na pastvinách.

Hnízdění

     Probíhá od září do prosince. Hnízda budují v dutinách stromů, především Eucalyptus nitida, zpravidla ve větších výškách ( 8 - 25 m) . méně často na stromech Eucalyptus ovata. Snůška činí zpravidla 3 – 6 vajec, inkubace 19 dnů. Tato data se neliší od ostatních druhů rodu Neophema

Migralita

     Jde o mimořádně vzácného papouška. Ve volné přírodě žije výhradně na Tasmánii a na pobřeží jihovýchodu jižní Austrálie v jižní Victorii. Hnízdí pouze na Tasmánii, zejména v chráněné oblasti Melaleuca, na zimu odlétá do pobřežních oblastí jihovýchodní Austrálie. V Červené knize ohrožených živočichů IUCN je vedena v nejpřísnější kategorii kriticky ohrožených druhů, jimž hrozí bezprostřední vyhubení. Neoféma oranžovobřichá je rovněž v první příloze mezinárodní úmluvy CITES o ochraně volně žijících živočichů.

Stav druhu v přírodě

     Velmi vzácnou neofému oranžovobřichou (Neophema chrysogaster), papouška velikosti andulky, jehož početní stavy ve volné přírodě odhaduje mezinárodní organizace BirdLife International na jeden až 50 jedinců, se snaží na jihovýchodě Austrálie najít čtyřicet dobrovolníků v čele s koordinátorem Bobem Greenem. Jejich snaha však zatím vychází na prázdno, v oblasti mezi ústím řeky Murray a Victorií, nenarazili ani na jedinou neofému tohoto druhu, píše australský web ABC South East SA. Do této oblasti by měly neofémy odlétat na zimu z Tasmánie.

„     Když vezmete v úvahu, že se zhruba 50 ptáků pohybuje v oblasti mezi ústím Murraye a Gippslandských jezer, je to neobyčejně velký prostor pro hledání tak malých papoušků,“ říká Bob Green. Podle jeho slov bude trvat ještě několik dní, než dostane hlášení od všech čtyřiceti dobrovolníků. Neofémy oranžovokřídlé hnízdí pouze v jediné lokalitě na ostrově Tasmánie u jihovýchodní Austrálie, ale na zimu migrují na blízký kontinent. Cesta do zimoviště je pro ně ale každým rokem složitější.

     Jak uvádí Australian Geographic, australská mutace magazínu National Geographic, neofémy ohrožují větrné elektrárny, které vyrostly podél jejich migračních tras, i úbytek slanisek a pobřežních dun. Oblíbené křovinné porosty a traviny decimují přemnožení králíci a o potravu papoušky připravují nepůvodní druhy špačků. Austrálie proto už před lety spustila záchranný program na zachování neofémy oranžovobřiché, do kterého se zapojily i zoologická zahrada Adelaide a stanice Healesvill ve státě Victoria a stanice v Taroona na Tasmánii. Ty se snaží každoročně divokou populaci posilovat jedinci odchovanými v zajetí.

Chov v zajetí

     Velmi vzácný papoušek, kterého chovají zejména vybrané zoologické zahrady a záchranné stanice v Austrálii a na Tasmánii. Chovné stanice Healesville ve Victorii, Taroona v Tasmánii a Zoo Adelaide vlastní celkem 200 těchto ptáků, část z nich v posledních letech pro obohacení genetického materiálu odchytily v přírodě. Do konce roku 2014 chtějí populaci v zajetí rozmnožit až na 350 jedinců. Projekt počítá s každoročním vypouštěním části odchovů do volné přírody.

     Neoféma oranžovobřichá byla v minulosti dovezena i do Evropy, vůbec prvního odchovu v zajetí bylo dosaženo v roce 1971 v Holandsku. Jde o opravdovou raritu, cena těchto ptáků je nevyčíslitelná a v chovech mimo Austrálii je jich skutečně minimum, což nedává příliš velké naděje na jejich větší rozšíření a úspěšné odchovy. Zvlášť když ptáci, kteří byli v minulosti importováni z Austrálie, byli většinou staří samci. Vzhledem k tomu, že spadá do první přílohy mezinárodní úmluvy CITES, podléhají všichni jedinci v chovech povinné registraci.

     Pro záchranu byly vytvořeny záchranné programy, které ale komplikuje velká příbuznost chovaných ptáků, proto biologové počítají i s krajním řešením: odchytem všech dosud volně žijících neofém tohoto druhu a křížením divokých ptáků s těmi z umělých chovů. Obezřetnost je na místě, za poslední dva roky totiž ve volné přírodě vymizely dvě třetiny neofém oranžovobřichých. Vědci spočítali, že pokud by tito papoušci ubývali stejným tempem i nadále, druh by v přírodě zcela vyhynul už v roce 2016. V soukromých chovech se neoféma oranžovobřichá téměř nevyskytuje, ale existují výjimky: vlastní ji chovatelé v Jihoafrické republice, Nizozemí a Švýcarsku.

     Chovné stanice Healesville ve Victorii, Taroona v Tasmánii a Zoo Adelaide vlastní celkem 200 těchto ptáků, část z nich v posledních letech pro obohacení genetického materiálu odchytily v přírodě. Do konce roku 2014 chtějí populaci v zajetí rozmnožit až na 350 jedinců. Projekt počítá s každoročním vypouštěním části odchovů do volné přírody.

     Hlavní problém při chovu neofém oranžovobřichých na australském kontinentu jsou vysoké teploty přes léto. Venkovní teplota běžně přesahuje 40 °C a stejně je i v budkách. Problémem tu je i velmi krátká doba hnízdění, která nikdy nezačíná dříve jak v listopadu a už v lednu končí (vrchol australského léta). Zatím se nepodařilo přijít na to, proč zde hnízdí v tak krátkém intervalu.

     Stanice v Healesville je na tom lépe. Je zde zhruba dvacet párů a počet odchovaných mláďat je mnohem vyšší než v Adelaide. Podle zpráv bylo z této stanice vypuštěno už něco kolem 20 mláďat zpět do přírody a mnohá z nich byla sledována i na Tasmánii.

     Z předešlých informací logicky vyplývá, že asi nikdo z čtenářů této publikace se asi chovem této neofémy zabývat nebude. Navíc informace o výskytu a chovu v Evropě jsou nevěrohodné. Ať už z dementujících informací o dovozu, kdy se nakonec ukázalo, že se jednalo o křížence nebo o mladé ptáky jiného druhu.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA